Příjemné to odpoledne u vody, na dece od babičky. Děti si hrají s prázdnou plastovou lahví, já s manželkou uzobáváme dobroty, které připravila už dopoledne před výletem. Malý Jiřík mi ukazuje kotoul, který se zrovna naučil, svítí slunce a ženě to dnes opravdu sluší. I přes jizvu na její tváři. Vždy byla krásná.  

„Hmm, dobré, naučila ses něco nového?“ zpozoroval jsem lahodný kousek neznámého dortu. Byl neodolatelný. Černý piškot prokládaný čokoládou a zdobený vrstvou domácí šlehačky a čerstvými jahodami.

„Počkej!“ zakřičela.

I přes varování ženy jsem neodolal a zakousl se co nejrychleji. Neznámou, ale lahodnou a intenzivní chuť náhle přerazila ostrá bolest. Zcela neviditelný ostrý hák schovaný v zákusku se mi v tu chvíli zaryl do horního patra. Bolestí jsem sebou škubl a rychle se snažil neznámou věc z úst vytáhnout. V ten moment se však přede mnou napnula struna směřující z lahodného dortíku směrem do nedalekého rybníka. Poskočil jsem o dva metry vpřed. Ostrá hrana háku si v tu chvíli prorazila cestu mým horním patrem a ve vteřině mi zevnitř propíchla levé oko. Krev, která se mi do dortíkem ucpaných úst valila z rány, mne začala dusit. Metr po metru jsem se přibližoval k vodě. Děti se snažily vlasec přetrhnout, jejich pořezané ruce se mě pokoušely udržet na místě. Marně. Ten na druhé straně, ten, kdo přitahoval, byl mnohem silnější. Manželka nehybně a s hrůzou pozorovala moji od háku na půl rozervanou tvář.

Po půl hodině, vysílen bolestí i strachem, stáhl mne vlasec pod hladinu. Od života, rodiny, od vzduchu. Začal jsem se dusit. Věděl jsem, že příliš dlouho nevydržím. V ten moment mne uchopily dvě velké ploutve a něžně mě pohladily po hlavě. Obří kapr, nejméně desetkrát větší než já, mi vytrhl s kusem masa i okem hák z úst, chytil mne do náručí a s úsměvem si pořídil fotku na památku.

„Jsi krásný,“ dodal, snad ironicky. „Můj nejlepší úlovek. Ale neboj, nejsem necita. Vím, kam patříš, pošlu tě zpátky,“ zazubil se a vyhodil mě nad hladinu.

V moment, kdy jsem dopadl na břeh, zapraskalo mi v páteři i nohou. Začal jsem lapat po dechu. Z úst mi viselo rozedrané maso, z oka mi vytékala krev, kopírovala celou tvář.

Na zem kolem mé hlavy dopadlo několik dalších dortíků.

S námahou jsem otočil hlavu na stranu. 

"Tati, podívej," usmál se na mě Jiříček s plnou pusou.

(povídka vyšla v almanachu Literární naděje České republiky)