Sbalila si hrnek od maminky, titěrná ramínka ze skříně, zaklapla kufr a jemně za sebou zabouchla dveře. „Mám na něco víc. Promiň, ale nejsi výjimečný!“

Dějí se mi věci. Nejsem nemehlo, ani suchar, netrpím nedostatkem sebevědomí ani si tupě neříkám každé ráno před zrcadlem: Máš na to, Jetel, máš! Prostě se kolem mne dějí věci. A vždy tak blízko, že se bohužel stávám jejich součástí.

„Promiň, ale nejsi výjimečný,“ sedm párů vysokých jehlových střevíců zmizelo v igelitce, v rádiu zněl Eric Clapton.

Jmenuji se Jiří Jetel. V únoru mi bylo třiatřicet let. Měřím asi metr devadesát, váha mi mezi celkem velkými palci ukazuje něco pod osmdesát kilo. Doposud jsem nezaložil rodinu, nezasadil strom a stavět dům v nejbližší době rozhodně také nehodlám. Neumím zpívat ani hrát na žádný hudební nástroj. Míčové hry mi nejdou, a co se běhu po rudém oválu týče či jiných atletických nesmyslů, děkuji, půjdeme raději dál. Mám rád alkohol asi jako každý Čech, marihuana mi nevadí a tvrdší drogy ke své slabé vůli raději zkoušet ani nechci. Že jsem průměrný? Kéž by! A jen podotýkám – já si to nevybral!

„… nejsi výjimečný!!!“ vlastně se i lehce, zřejmě soucitně, usmála.

Tropické počasí. To, které vás neláká ani k vodě. Jen se vyvalit v chladném bytě do studené vany a užívat samoty. Přesně to vedro, ve kterém nemáte chuť mluvit s lidmi, natož se s nimi mačkat v upocené tramvaji. Konečně bude v bytě klid. Tvrdě vykoupený, ale klid.

„… výjimečný!“ hrdě držela svoji hvězdnou hlavu tak vysoko, že jsem její mozek zahlédl skrz nosní dírky.

…..

Horké léto, třicátého července, rok 2013. Nákupní centrum, supermarket. Osmá hodina večer. Oddělení zeleniny. Já a košík. Stál jsem před regálem plným milionů jogurtů, unavený po deseti hodinách v práci si snažil vzpomenout, co vše bylo na lístku, který před sklenici s čajem ráno položila ona se slovy: Lásko, jen to, prosím tě, nezapomeň…

Oči mi neustále sklouzávaly do poloprázdného košíku, těkaly z okurky přes polystyrenový chléb k ředkvičkám a vždy, když skončily u řapíku, byl jsem si zatraceně jistý, že ještě něco chybí. Z posledních sil jsem se prohraboval světem nízkokalorických, skoro nízkokalorických a skoro skoro nízkokalorických kelímků. Na chvíli se kolem mihl jiný muž se stejně poloprázdným košíkem, výrazem i večerem. Ani se neusmál. Věděli jsme. Oba jsme věděli, co přesně v daném okamžiku znamená společná domácnost. Jen jsme si pokynuli jako dva vojáci na frontě, kteří do žádné války nechtěli. Bohužel hlavní slovo mají vždy generálové a tak jsme jen sklopili zrak a vrátili se do boje.

Náhle ze strany upoutal moji pozornost podivný skřítek. Od pohledu ne vyšší než metr padesát, ale nejméně sto padesát let. Šedivé vlasy, dlouhý, zřejmě letní kabát, krásné tři zuby, přes obličej jednu hlubokou propast tvořenou tisícem malých vrásek, na křivém nose velké brýle a neuvěřitelně chlupaté čelo. Jestli mají senioři nějakého krále či královnu, bylo mi ctí. Stál jsem a pomalu sledoval, jak si stvoření jako z Tolkienova světa hrne svůj vozíček plný láhvového piva pomalu k sektoru mléčných výrobků. Mít u sebe tabulku s čísly, dostal nejméně devítku za styl a prazvláštní roztomilost.

Zastavil rovnou přede mnou. Jeho třesoucí se ruce opustily madlo a zamířily k mléku. V ten moment, nejspíše díky rotaci zeměkoule, se vozík dal do pohybu. Oči starce se takřka zakalily slzami. Aby ne, v mžiku mu odjížděly jeho pojízdné alkoholové berle s těžce vyžebranou desetikorunou.

Vše se mohlo stát kdykoliv a kdekoliv jinde. Jaká je vlastně pravděpodobnost, že po celém dni chaotických událostí se společně setká právě se mnou? Přesně na tom místě? Přesně v tento čas…

Co nejsvižněji jsem trhl levicí vpřed. Musím mu pomoci. Lidé jsou na světě od toho, aby si pomáhali. Vše se ale semlelo tak rychle a já zapomněl, jak moc jsem zapletený do svého košíku. Hned mi bylo jasné, že stařečkův vozík nechytím. Podivným způsobem se mi totiž podařilo vymrštit do vzdušného prostoru vše, co jsem zatím těžce nakoupil. Snažil jsem se alespoň zachránit, co je mé. Šlo o vteřiny. Nejblíže letěla vzduchem okurka, těsně za ní rajče. Rozhodnutí. Otázka okamžiku. V polokřeči a jakémsi zvláštním postoji, který připomínal sochu slavného Herkula – v mém případě však s těžkým postižením – jsem reflexivně vymrštil pravou ruku. Veškerou pozornost jsem soustředil jen na prazvláštní koordinaci končetin směrem k plachtící zelenině a tak je zcela pochopitelné, že jsem na vteřinu absolutně zapomněl na existenci drobné postavičky, kterou jsem celkem slušným a svižným pravým hákem poslal do oddělení mléka a kefíru.

„Promiň, ale nejsi výjimečný!!!!“

……..

„Dejte si čaj,“ velký divný propocený mrož mi podal plastový kelímek plný něčeho horkého. „Se stane…“ zapasoval své obří policejní pozadí do židle a zadíval se mi do očí, jako by mne chtěl pohladit.

„Vám se to stalo?“ napil jsem se, abych neurazil. Přeci jen je to první člověk, který má dnes se mnou soucit.

„Neee!“ vyděsil se možnosti, že by snad někdy musel odpovědět ano.

„Můžu už jít domů?“ pohladil jsem ho očima na oplátku zase já a doufal v jeho milosrdenství.

„Už vás dnes nebudeme potřebovat. Tady máte, kdybyste potřeboval pomoc, zavolejte. Já k ní chodil, když mi umřel pes. Vypadá sice trochu divně, ale je opravdu dobrá,“ podal mi vizitku neznámé psycholožky a vyprovodil mne z kanceláře. „Ale buďte na telefonu. Určitě vás budeme kontaktovat.“

Byla už tma. Celou cestu domů jsem v hlavě neměl ani jednu myšlenku. Tupě jsem skrz upatlané sklo autobusu počítal lampy. Až na schodech, přesně mezi prvním a druhým patrem, se mi lehce rozklepala kolena.

Klíč, zámek, zabouchnutí, vyzutí, kuchyň, druhá s kříňka z leva, sklenice, Havana, Havana, Havana.

„Kde máš nákup?“ nenechala mne ani nadechnout.

„Dnes ne,“ Havana.

„Ou kej. Omlouvám se, že se ptám. Že se ptám, protože mám hlad. Že se ptám, protože jsem byla u kadeřníka do osmi, nestihla tak nakoupit, těšila se na jídlo, protože dnes nakupuje MŮJ chlap, na kterého je spoleh, který nenechal TENTO lístek s nákupem na stole – říkala jsem si. A protože tu sedím tři hodiny jako kráva a ty mi nebereš mobil, tak jsem si objednala pizzu, protože nic jinýho si v deset večer dát prostě nemůžeš, KDYŽ DOMA NIC NEMÁŠ! A TY VÍŠ, ŽE TAKHLE POZDĚ PIZZU NESMÍM!“

„Takže jsi po jídle?“

„Tady ale, sakra, nejde o to, co jsem nakonec a kdy jedla. Tady jde o princip. Takže, prosím, prosím, řekni mi, že máš ten podělanej nákup. Řekni mi, že jsi nezapomněl nakoupit a z nějakýho pitomýho důvodu ses jen opozdil. Prosím!“

Havana, sklenice vody, oblouk kolem ní, obývák, sedačka, ovladač, noční zprávy.

„Můžeš mi jako vysvětlit, co to má znamenat?“ má ignorace na ni působila jako adrenalinová injekce. Zčervenala, nasupeně se za mnou rozběhla do obývacího pokoje a postavila se mezi mne a televizi. Ještě několikrát se mne bezúspěšně zeptala, co to má znamenat, proč jsem takový kretén, co má jako jíst (fakt, že před dvěma hodinami snědla celou pizzu, jsem už raději nechal být), vše lehce prostřídala nářkem, že už ji to opravdu nebaví. Když skončila, překřížila ruce v pase, vykulila na mne oči, předsadila bradu a jako nenasytný predátor čekala na každé mé slovo, aby ho mohla nekompromisně roztrhat, vstřebat, přežvýkat a plivnout mi ho obratem do ksichtu. Možná až v ten moment, v klidném a tichém oku domácího tornáda, si za zády uvědomila zvuk televize.

„Nikotýnek, jak všichni starému muži bez domova říkali, bohužel těžkým zraněním podlehl hodinu po převozu do nemocnice. K nešťastné nehodě z okraje Prahy se nechtěli policisté ani zdravotníci zatím vyjadřovat. Jiří Jetel, který se k nešťastné situaci nachomýtl, byl propuštěn z policejní stanice asi před hodinou. Co přesně se stalo, nám nikdo nechtěl říci, naštěstí se nám podařilo získat kamerový záznam a vy se s námi na vše můžete nyní podívat. Pro slabší povahy jen připomínám, že záběry jsou drastické a pokud jsou s vámi děti, dívat by se chvíli rozhodně neměly.“

Nevěřícně na mne vykulila oči a pomalu se otočila k obrazovce. Pracovníci televize byli tak hodní, že záznam pustili pro jistotu třikrát a při posledním přehrání ještě vše zastavili, přiblížili a doplnili drobnou animací.

Eva se předklonila a s otevřenou pusou si ještě jednou vše prohlédla. „Můžeš mi říct,“ vykoktala s rezignovaným výrazem: „proč jsi kupoval okurek?“

Vypnul jsem televizi a pustil rádio.Seděl jsem v sedačce s Erikem Cleptonem a sledoval ji, jak si balí věci.

„Já už fakt nemůžu. Promiň, ale nejsi výjimečný,“ rozhlédla se po kuchyni a lístek s předepsaným nákupem nechala na stole.

Zavřela pomalu dveře.

Ulevilo se mi! I Erikovi...