„Pustila bych vás… Jestli chcete, … už jsem stejně chtěla jít,“ prázdné oči neopouštějí zašedlé hluboké C. Ukazováčkem opatrně kopíruje hranu klávesy. Z jejího tenkého svetru je stále cítit zápach zakouřeného klubu, na zápěstí září papírový oranžový pásek, který dostala od vyhazovače na důkaz, že osmnáct jí už bylo. Veškerý alkohol z ní dávno vyprchal. Vždy pije jen do půlnoci, aby jí ráno nebylo zle.

Na dortu minulý týden sedm svíček a za sebou první rok klavíru. Lekce jednou týdně, vždy hodinu a půl. Rodiče tehdy koupili krásné černé piano a speciální stoličku, která jednoduchým pohybem rostla a zase se zmenšovala. Prý s ní takhle vydrží celý život. Cvičila skoro denně. Občas se přistihla, že ji to i opravdu baví. Často by však raději trávila čas venku. Místo toho seděla a procvičovala stupnice. Musela. Máma v ní viděla budoucí světovou umělkyni a už tak prý začala pozdě.
Venku padal sníh. Nebo pršelo? Nevzpomíná si, byla přeci malá a už tomu bude dvacet let. Jen ví, že bylo chladno. V publiku sedělo asi padesát natěšených dospělých posluchačů. V šatně se mezitím potilo dvacet dětských rukou. Ona šla na řadu skoro poslední. Malé etudy pro děti, cyklus 1, strana 37, skladba s názvem Letní déšť. Dodnes nechápe, proč dostala na zimní předehrávky zrovna tuhle skladbu. Přiloudala se na jeviště. Uklonila se. Z první řady ji skenovaly fanaticky povzbuzující oči rodičů, jejichž ruce vyluzovaly děsivý uvítací potlesk. Vedle otce seděla sousedka, paní Kovářková, společně se svými obrovskými bílými zuby, které cedily nepříjemně ostré bravo. Ještě ani nezačala hrát.

„Hrajete?“
Neotáčí se. Rychle sahá po tašce, která jí leží u nohou. „Už musím!“
„Počkejte, nechtěl jsem vás vyděsit, omlouvám se,“ vlídný mužský tón doplňuje drobný úsměv.
„Ne, to je dobré. Já už stejně chtěla jít. Už musím,“ hlavou pohne jen nepatrně.
„Opravdu, neodcházejte. Zůstaňte, prosím,“ starší muž popochází o dva kroky dopředu. „Mohl bych si vedle vás sednout? Jestli je tu tedy místo. Vždy tu bývaly dvě židle.“
Na malý moment se nad otázkou zaráží. „Je tu… ještě jedna … volná židle,“ dodává unaveným hlasem.
„Ano, už ji mám,“ dvoumetrová postava si pomalu usedá. Elegantní podzimní plášť, z jehož rukávu vycházejí popraskané vrásčité ruce, se dotýká země. Husté černé vlasy překrývají po stranách obličej plný ostrých rysů. Kvůli velkým černým brýlím zůstávají z tváře pouze jemné rty.

Nohy jako by jí přirostly k černému koberci. Chtěla pryč, ale nešlo to. Malá drobná postava uprostřed velkého pódia. V koncertním sále bylo nepříjemné ticho. Prohlédla si několikrát snad všechny obličeje. K pohybu jí pomohl až hlasitý pokyn paní učitelky. Otočila se a posadila na koženou kulatou židli. Byla podobná, jako měla doma. Přisunula se blíže ke klavíru. Malíček, palec, ukazováček a opět malíček. Pamatuje si vše. Asi tak středně rychle, aby měla pravá ruka čas se připravit. Nádech a výdech. Jemně položit ruce a hrát. Jak jednoduché. Hrát, jako včera doma, hrát jako v úterý na poslední zkoušce. Jen začít.

„Jestli chcete, tak vás ale pustím,“ opakuje dívka a osvobozuje klávesy od svých prstů.
„Nepřišel jsem vás připravit o vaše místo. Jen jsem překvapený, že tu teď někoho potkávám.“
Michaela kontroluje malou ručičku svých hodinek, která se přehoupla přes pátou číslici. „Ani jsem si nevšimla, že už je tolik hodin,“ na chvíli zapřemýšlí, už by asi měla vyrazit domů a jít spát. Alespoň na chvíli, než ji probudí hlučná spolubydlící.
„Nebude trvat dlouho a vyjde slunce. Vždy, když se mi teplo opře do tváře, vím, že vychází slunce. Už to není jako v červnu. Ale mám to rád. A včera v rádiu říkali, že dnes bude obloha bez mraků,“ muž zvedá pravou ruku a míří prstem směrem k obloze. „Tam, tam z té strany. Vidíte? Vždy ráno vychází tam z té strany.“
„Vy sem chodíte?“
„Každý den.“
„Vždy takhle ráno?“
Muž souhlasně pokyvuje hlavou. „Ticho, ráno je tu totiž největší ticho.“
Michaela se poprvé lehce usměje. „Chodíte si sednout ke klavíru, abyste slyšel ticho?“
„Je to krásný pocit, sedět u piána a vědět, že když budete chtít, můžete hrát. A vy jen sedíte a čekáte, čekáte na první tón.“
„Tak to můžete chodit do parku…“
„To právě nejde, mladá paní. Tam víte, že se prvního tónu nikdy nedočkáte. Nepřekvapí vás. Ticho v parku očekává každý. A ticho bez napětí,“ drobný šibalský úsměv doprovází popostrčení brýlí na nose. „To mne nebaví.“

„Míšo, tak hraj, však to umíš,“ druhá prosebná pobídka od paní učitelky. Snažila se šeptat, ale příliš jí to nešlo. Michaela se otočila na své rodiče. Nadšené výrazy jejich tváří byly pryč, potlesk rukou vystřídalo jejich sepětí. Připadala si jako v kostele, kam chodívala s babičkou vždy v neděli dopoledne. Jen se najednou všichni modlili směrem k ní a ne k podivnému plešatému pánovi v bílém hávu. Zmizely také zuby paní Kovářkové. Schovaly je nervózně se pohybující rudé rty. Zmizelo také jejich bravo. Slzavé oči dítěte se vrátily zpět ke klavíru. Pozorovaly křečovité prsty, které se odmítaly hýbat. Na chvíli si všimla i třesoucích se nohou. Poslouchala. Znělo děsivě. To ticho. Stejně, jako v kostele. Pamatuje si ho dodnes. Nešlo do něj vstoupit, nešlo jej přerušit. Nešlo to.

„A vy hrajete?“ najednou si připadá klidnější.
„Dlouho jsem nehrál.“
„Ale umíte to, ne?“
„Možná bych si vzpomněl.“
„A chcete si vzpomenout?“
„To záleží. Vzpomněl jsem si málem včera. Ale nějaké malé dítě mne prosilo, jestli bych si nešel sednout někam jinam. Zabíral jsem mu totiž židli.“
Michaela se pomalu otáčí na svého souseda. Z ošoupaných bot na ni září dvě ponožky, každá jiné barvy. Prohlíží si jej. On sedí jako socha. Bez pohybu, bez gest. Celou dobu mluví stále před sebe.
„A vy?“ překvapuje ji.
Michaela rychle a stydlivě odvrací hlavu zpět na bílé klapky. Chvíli přemýšlí. „Chtěla bych… to umět… hrát, sednout si a hrát, co vás napadne. Lidi by se u mne zastavovali, poslouchali. Třeba by si mě někdo natočil na video a druhý den bych se našla na internetu. Jako ten policajt, co hrál na klavír u Vltavy. Viděl jste to?“
„Bohužel, nic v televizi jsem už dlouho neviděl.“
„Je to na internetu, třeba na to někdy narazíte,“ dodává potichu.
Z pasáže, která protíná park s tramvajovou zastávkou, se začínají ozývat zvuky otevírajících se dveří a kroků. Ranní lidé vyráží do práce.
„Vlastně umím jen jednu věc. Naučila jsem se ji jako malá,“ Michaela otočí hlavou a zadívá se na mužovy dlouhé vrásčité prsty. Až nyní si všímá, že levá ruka svírá dlouhou bílou tyč.
Do hlavy se jí vrací televizní otázka. Zastydí se. Znova sáhne po tašce. Nejraději by se zvedla a potichu odešla.
„Takže umíte hrát…“ znova upoutává její pozornost.
„Kdysi jsem se učila, ale moc to nedopadlo,“ zvláštní, že si při vzpomínce vybavuje zuby paní Kovářkové. „Asi by to pro vás nebyl extra zážitek. Asi pro nikoho.“
„Proto jste tu tak brzy?“
„Možná…,“ odmlčí se.
Chvíli poslouchají. Poslouchají město. Poslouchají své ticho, které za chvíli vystřídá den.
„Víte vaši výhodu rozhovoru se slepcem?“ překvapuje ji. To ráno podruhé.
„Ne,“ Michaela ze sebe udiveně po chvíli vysouká strohou odpověď.
„Můžete mi říci cokoliv, třeba i směšné či trapné věci. Je to úplně jedno, protože až mne uvidíte příště, nemusíte se červenat, že o vás něco vím. Když budete potichu, už se nikdy nesetkáme. Takže klidně hrajte, mladá paní.“